1990 – 1996 BaF

BaF

BaF byla kapela založená v roce 1990 z muzikantů v té době bez angažmá, hrajících na pražském Karlově mostě, za účelem příležitostného výdělku. (Hrozně napsáno, ale stručněji a věcněji to napsat nejde.)
Takže kudy do toho? Takto: Nejprve jsem zlanařil Slávka Formana (housle) se kterým jsme pak objeli několik festivalů a klubových hraní. Nejzajímavějším z nich byl punkový festík kdesi na sále v Kutné Hoře, kde na mé folkové písničky ve stylu Budulínek a housličky nadšení punkeři s číry jaktasviňa pogovali šílíc „brutálně zvráceným tempem a melodiemi“. A opravdu se jim to líbilo. Slovy jednoho „Jako čistej punk to nebyl, to jako ne. Ale super chlapi! Dáme panáka?“). Natočili jsme pak se Slávkem demáč a nevěděli jak to příležitostný sdružení nazvat. Braxatoris a Forman bylo dlouhý, takže BaF bylo tak akurát. A furt chodili hrát na most, když byl čas. No a tam, o pár soch dál hrála hobojistka. Docela jsem si uměl představit duo Budulínek a housličky rozšířený o hoboj, takže jsem za ní došel a nějak ji po dlouhým ukecávání zlomil alespoň na natáčení. A tak jsem přibral do BaFu Martinu Fialovou. Následovala hraní v Českém Krumlově, po klubech, mostech, hospodách a tak. A Slávek se nám cestou zaláskoval. Do Litevky. A odstěhoval se . A bylo po srandě.. A zase znovu od začátku. Takže jsme s Martinou nejprve přibrali Zdeňka Chládka na basu a hledali náhradu. Zajímavých náhrad se pár našlo. Na jednom koncertě s námi na housle, které držel jako cello hrál třeba Olin Nejezchleba. Na jiném zas Ivan Cingl, ale nakonec jsme se po několika nepovedených pokusech nahradit Formičku rozhodli hrát bez houslí. No a v tom pro změnu odešel Zdeněk. Chtěli jsme to zabalit, ale Tomáš Berka nás vytáhl na jeden svůj koncert a domluvil na tom samém místě další za 14 dní. Náš – sólový. Na ten k našemu překvapení přišel plný sál. A tak začala fungovat dvoučlenná kapela BaF , která už hned v dalším roce své existence začala obrážet prakticky všechny větší festivaly v republice. Krátce po sezóně vzniká MC kazeta „Jako z vína“. S další sezónou jsme kdesi sehnali nového basáka Roberta Drtinu
Díky nabídce nahrát jednu písničku na CD pro jistou nadaci jsem se obrátil na své přátele ze dřív Marcelu Březinovou a Radima Hladíka, jestli by neměli zájem nám helfnout. Oba kývli a vznikla verze písně Jako z vína. Dodnes nevím, jestli to CD doopravdy vyšlo. Jenže i kdyby ne, výsledný efekt byl skoro modrý a takový, že se k nám prostě Radim přišel podívat častěji a začal s námi hrát, jako člen kapely. A i to mě dokopalo vzít nahrávky co jsme měli a odnést je na EMI. A tak jsme u nich natočili a vydali CD a MC „Tak to doBaFej“. Dnes ho musím sebekriticky označit za produkčně nevyvedené i když se na něm objevují krom Radima i takoví hudebníci jako Varhan Orchestrovič se svým orchestrem Skandál, Vladimír Merta, Luboš Holzer, Tomáš Valášek, Imran Musa Zangi a jiní. To se nakonec stalo i důvodem, proč Radim krátce po natočení CDéčka odešel. Roberta jsme v této době nahradili Petrem Maršíkem.
Za nenahraditelného Radima tedy nastupují kytaristé hned dva. Pavel Lipták a Míla Benýšek a sestava je doplněna o bicí, na které hrál David Uher.  V alternativních sestavách pak bylo možné ještě s velkým BaFem vidět a slyšet Aleše Zimolku (bicí), Michal Janovského (basa), Vladimíra Švandu. (kytara) a další. V této „velké“ sestavě BaF hrál většinu koncertů až do svého rozpadu
V roce 1996 se BaF jsem po jedné ze snídaní s Novou definitivně rozpadá, díky mému rozhodnutí z kapely odejít. Nikdy poté už jej nebylo možné vidět ani slyšet. Pouze jsem někdy po roce 2005 na CD „BaF – Co zůstalo“, velmi úzkému okruhu posluchačů poskytl nahrávky, které nebyly nikdy před tím zveřejněny.

Závěrem, bych chtěl poděkovat dvěma lidem, kteří nám v tomto období pomohli nejvíc, vždycky měli čas a nikdy se neptali na prachy. A to Pavlovi Liptákovi, který mi dělal v dobách „dua“ kytarového technika a Kubovi Lisovi, který pro změnu pomáhal naprosto se vším a vyučil se u nás zvukařem. Díky moc chlapi !!!

 

1992 – MC „Jako z vína“

1993 – Nabídkový list

 

1994 – BaF  „Nejsme ničí“

Smluvila jsem si s nimi schůzku v proseckém klubu Kocour. Měla jsem připravenu fůru otázek, ale nakonec z toho sešlo. Protože kapela BaF je jako lavina. Michal Braxatoris s Maninou Fialovou mě úplně převálcovali. A lak jsem jen poslouchala…

Martina: Dělám muziku od malička. Vystudovala jsem hoboj na konzervatoři, tam jsem se dostala přes spolužáky k různejm rockovejm kapelám. Pak jsme se potkali s Michalem, asi před třema, čtyřma rokama, a zase s tím, že budeme dělat bigbít. A co nás přimělo, že jsme začali dělat BaF, jakej je teď? Lidi. Původní idea byla. že v kapete budou bicí, basa, housle, ale měli jsme vesměs muzikanty, co se muzikou živili, profíky. My jsme jim těch peněz nemohli moc nabídnout, první dva, tři roky se jezdí většinou zadarmo, koncertů moc není, lidi drží pohromadě spíš kamarádství, Nejdýl vydržel Slávek Forman.
Michal: BaF je původně Braxatoris a Forman.
Martina: Já jsem přišla o nějaký měsíc později. Slávek vydržel asi tři čtvrtě roku, ostatní pár měsíců a šli do zajetejch kapel. Nemůžu se jim divil, většinou měli rodiny, potřebovali existenční zajištěni. Kdybychom se s Michalem rozhodli, že se budeme taky živit muzikou, jednali bychom stejně. Takhle jsme si našli jinou práci, která nás živí. Prostě jsme si řekli, že je to lepši než dělat muziku za každou cenu. Dělám ji raději jako koníčka a cejtim větší pohodu.
Michal: Já jsem začínal s muzikou na pionýrským táboře, když mi bylo patnáct, na rozdíl od Martiny, a pak jsem mastil takovej ten středočeskej, okresní džezrokbít, co se hrával na tancovačkách. Pak jsem najednou začal jako romantická duše jezdit na vandry, jel jsem na Portu, já nevím, v osumdesátým třetím, tam jsem z toho byt naprosto ulítlej a napsal jsem svý první dvě písničky. Nějakou dobu jsem pak jezdil jako folkař sám, a svoje první vystoupeni jsem měl v Telči. Nepřijel Ivo Jahelka a kamarádi mě vyhecovali. No a pak jsem v závodní ordinaci, kam jsem furt chodil s fonialrickejma potížema potkal basistu od Mámy Bubo, Standu Švadlenu, a ten mě zlanařil k bigbítu. Jo, a mezitím se stala ještě jedna stěžejní věc, že mě jeden z redaktorů bývalý Gramorevue odtáhl na folkový hraní do Haškovy Lipnice. Tenkrát jsem dopad jak sedlák u Waterloo, protože lipnickej folk byl trochu o něčem jiným než ten portovní. Prosté pohořel jsem a řek jsem si, že takhle to dělat nebudu. Nakonec jsem teda měl svůj bigbít. Déja Vu se to jmenovalo. Hráli jsme jednou, dvakrát do roka, prostě nic moc. A na Karlově mostě, kam jsem chodil hrát a kde jsem se vždycky strašně vyřval (z toho ty foniatrický potíže), jsem potkal Martinu, která si tam přivydělávala hraním klasiky. Představoval jsem si, že by v jedný písničce nebyl špatnej hoboj, tak jsem za ní šel a nabidl jí nahráváni studiovky, ke kterýmu nakonec nikdy nedošlo, protože se mi mezitím rozpad mančaft. Ale v tý dobé jsem už přemejšlel o tom, že kromě bigbítu bych postavil ještě jednu partu. A pak to přišlo, dokonce máme i přesný datum, šestnáctýho srpna v devadesátým roce jsme se se Slávkem Formanem, houslistou od Pepy Nose a Jakuba Nohy, strašné zpili v Telči a tam jsem si řek, s tímhle člověkem musím hrát. Začali jsme spolu zkoušel a pak jsme přizvali i Martinu. Jenomže Slávek se nám potom provdal do Litvy a šlo to všechno nějak do háje…
Martina: Ale do háje to nešlo, to není pravda.
Michal: Jo, to já jsem si myslel, že to jde do háje. Prostě jsem seděl doma na zadku a brečel jsem, protože v tý verzi, v jaký to hrajeme dneska, mi přišlo, že se to nikomu nemůže líbit. Až mě jeden kamarád vytáhl na hraní svý party do Trojický, my jsme tam s Martinou zahráli a lidem se to líbilo, tak jsem si řek. že to asi cenu má. a domluvili jsme si další hraní. A přišlo na nás, na první vystoupení. čtyřicet sedm lidí. což jsem považoval za nádhemej úspěch. No a od tý doby hrajeme ve dvou.
Martina: Ne úmyslně, ale asi jsme se trefili do doby. protože když se podíváš na živý koncerty velkejch rockovejch kapel, tak oni si třetinu koncertu sednou se španělkama a jedou akusticky. Michal měl sice takový období jakože počítače a tak a bylo moc těžký ho přesvědčit, že je to nesmysl, protože lidi se přijdou bavit, nezajímají je nějaký počítače, nějaká těžká muzika…
Michal: Víš, já jsem se v tý svý bigbítový době o českou folkovou scénu moc nezajímal. A najednou přijdu na koncert, slyším ty samy lidi a ty samy písničky, po šesti letech. V rocku je normální, že kapela nebo písnička vydrží lak rok. dva. Folk ale poslouchá určitá věková kategorie, která se neustále omlazuje, a lidi, který odcházej, naučej ty, co přicházej, těch deset, padesát, nebo já nevím tisíc písniček, který plněj sály. Lidi si to rádi poslechnou, ale kde je v tuhle chvíli muzika?
Martina: Víš. já jsem si myslela, že je to lidma. Že lidi odmítaj cokoliv nového. Když mě Michal začal tahat na folkový koncerty, úplně jsem ty lidi nenáviděla, byli mi nesympatický. A pak jsme jednou měli slezinu pořadatelů z Telče a já jsem zjistila, že ty lidi jsou úplně normální. Holky jsou namalovaný, mají hezký šaty, jsou v pohodě, rozumíš, a poslouchaj třeba YoYo Band nebo Garáž. V lidech to teda není.
Michal: Tam hraje taky trošku roli ten moment, že Martina nikdy s usárnou po kopcích neskákala. Ona se mě furt ptá, jak to ty lidi berou, protože když už pro ně hraje, tak to chce dělat dobře, jak nejlíp umí. Ted už se našla, ale ze začátku v tom fakt plavala. Těžko můžeš hrát pro lidi. klerejm nerozumíš. Zase na druhou stranu, já teď slyším třeba od folkařů, který hrajou daleko ve vyšších ligách než já, musíme těm kotlíkům narvat ten bigboš do kebulí. Mně je z toho trošku ouzko. A cejtim to jako velkej podvod vůči posluchači, protože von si chce poslouchat svůj folk. Proč si má nechat natloukat bigbít do kebule? Já to, co hraju, budu vždycky cejlit, jako že to je nějaká muzika, kterou chci hrát nějakejm lidem, a chci. aby mě ty lidi poslouchali. Nemám důvod jim něco rvát do hlav. Ať oni si posoudéj, jestli to chtěj poslouchat nebo ne.
Martina: Já mám pocit, že problém není v tom, jestli si folkaři vezmou do svejch kapel elektriku, klávesy nebo bicí. ale v přístupu k posluchači. To přece dost dobře nejde říct „narvem jim to do hlav“. Třeba některý hvězdy. Jsou zvyklý, že přijdou a plácnou na pódiu jakoukoliv krávovinu, ani nesáhnou na nástroj a lidi se z nich podělaj. Prostě publikum rozmazlilo kapely. Mám v tomhletom jinou školu, od kapelníka Laury. Ten tvrdil, lidi si zaplatili, mají právo se bavit. A kdyby byli sebovotrávenějši, vy je musíte rozehřát. Vy to dostanete zaplacený, musíte odvést perfektní práci. Kdybyste měli cedil krev. A tenhle přístup tady chybí. Jo to přesně vobráceně.
Bylo by třeba změnil přistup k posluchači.
A taky by to chtělo úctu mezi sebou – mezi muzikantama. Ta taky není. Kdybys chtěla přejit do jiný branže, kamkoliv do jiný muziky, tak pro ně nejseš nic. Dokud pro ně nezačneš bejt konkurence, nebereš jim kšefty, tak tě prostě neuznávaj. A můžeš mít natočenej stejnej počet desek a vodježděnej stejnej počet koncertů. Ty lidi tě prosté nevezmou. Jestli tu muziku nesledujou, já nevim, rozumíš, ale podle mě správnej muzikant by měl mít přehled o tom. co se v muzice děje aspoň v jeho zemi.
Michal: Chybí tady ten přistup: mně se to nelibí, ale je to dobrý.
Martina: Pořád jsme za světem pozadu. Třeba i v tom, že je u nás veliká móda. když seš muzikant, tak musíš bejt závislej na drogách, mít šíleně ženskejch a strašně chlastat. A venku – vem si, když přijel Bon Jovi. Ten je na zelenině, běhá, posiluje, nekouří, nepije a odvedl perfektní výkon. Tam to prostě funguje jinak. Musíš tvrdě dřít, dbát na svou fyzičku, aby se ti nestalo, že přijdeš vypitá na koncert a někde ti tam něco rupne. Kdežto náš muzikant – no, tak sem to posrál, no. A co má bejt…
Michal:… tak jsem přijel vo pět hodin pozdějc…
Martina:… nebo sem nepřijel vůbec. No a co. Já sem umělec… Je třeba se naučit pořádku a kázni. Ať seš hvězda jakákoliv.
Michal: Protože posluchač je ve finále ten nejdůležitější, pro koho se to dělá. Můžu si doma hudlat jak budu chtít dlouho, je mi to všechno na nic. když mě nikdo neposlouchá.
Martina: Víte co, pojďte se bavit o kapele…
Michal: Co chceš o kapele?
Martina: No třeba co hrajem a že děláme desku…
Michal: Materiál na ni syslím už deset let. Před těma deseti rokama jsem ale nedělal tu muziku, kterou dělám dneska. Tehdy jsem brečel nad životem a přírodou a já nevím, co všechno. Ale teď si říkám, doprčic, vždyť v létě musím nosit černý brejle, protože by mi sluníčko vypálilo voči, musím se mazat třicítkou faktorem, protože bych měl rakovinu kůže, okolo řádí AIDS a spousta bordelu, a já budu zpívat vo tom, jak je na paloučku krásně? Dneska mý texty nejsou třeba ideální nebo umělecky čistý, ale snažím se mluvit tak. jak žiju.
Martina: Já myslím, že důležitější než deska je mít takovej repertoár, abys dokázala lidem vyhovět. Prostě když přijedeš do klubu, kde sedí dvacet lidí a je to spíš taková komorní záležitost, tak mít jiný písničky, než když přijedeš do hospody nebo do klubu, kde to tepe. kde to žije.
Michal: Nám jde o to, když na nás přijde pět lidi, aby šli domů spokojený. A abychom my dostali zpátky tu energii, kterou lidem na koncertě dáváme. S tímhle chodím na pódium. Chci lidem něco říct a ne jen vodplácat, aby si tam lehli na záda a kopali nohama. Jde o to, aby ten přenos energie byl vzájemnej. Když nedostanu nic zpátky, tak si budu připadat zbytečnej.
Ještě jsem chtěl říct, že se necejtim bejt kapelou unpluggedovou, možná se víc cejtim kapelou folkovou, protože když vidim ty vyplý proudy u kapel, tak mám pocit, že to nemá nic společnýho s tím, co děláme my, protože já to dělám děsně dlouho, kdežto oni to dělají právě teď, protože je to strašná móda. Tak. A proto odmítám škatule, protože v tu chvíli jsme první unpluggedová kapela na světě. To je takový programový prohlášení.
My teď máme třeba problém, jak odhazovat bigbítová lana. protože v tyhle muzice jsme s Martinou už provařený firmy. Ale my jsme se na to naopak vykašlali a začali znova.
Martina: My jsme právě chtěli začít úplně od začátku a bez strejčků a bylo a je to pro nás daleko těžší než v bigbítu, protože tam víme kam, za kým, kdo co dělá, kdo tím hýbe, a spoustu lidí známe. Pro tohleto jsme si právě vybrali folkový scény, že jsme to chtěli zkusit bez všech známejch. A bylo to strašné těžký. Hlavně pro Michala, říkal mně je třicet, nic jsem nedokázal, nic nemám, kapela mi nehraje, nemám koncerty. Každá kapela si musí oddřít těch pár let. A pár zklamání. Teprve v posledním roce – od léta – díky velkejm náhodám jsme se dostali tam, že třeba dneska s námi točíš rozhovor. Já z toho mám daleko lepší pocit, než když za námi stál tým manažerů a o všechno se postaral. Tohleto cejtím, že je opravdu naše dítě. Rozhodujem si o tom sami.
Michal: A teď je ta správná hoňka. My se chceme tvářit jako začínající umělci, ale přitom nejsme zas až tak docela začínající, tak čím my vlastně jsme?
Martina: My nejsme ničím a ničí. My jsme takoví sirotkové.
Michal: My svou podstatou jsme a nejsme začínající, jsme a nejsme folkaři, jsme a nejsme vyplý. A teď si s tím poraď, chytrá horákyně. Naše jediná šance je vychovat si lidi, aby nás poslouchali. aby brali to, co chceme hrát.

POSLOUCHALA LUDMILA ŠTVANOVÁ Foto Antonín Volfa Miloš Truhlář

1994- Předávání ceny Zlatý klíč / ČT 

1995- Na kus řeči se skupinou BaF

 Každý hudbymilovný člověk Je rád, když se na naši hudební scéně objeví někdo nový, dobrý a hlavně někdo, kdo umí vzít za srdce. A tak Jsem byl i já mile překvapen zhruba přede dvěma lety. Tehdy Jsem poprvé slyšel hrát BaF. Časem Jsem zjistil, že vlastně o žádné nováčky nejde, neboť hlavní tahouni kapely-Michal Braxatoris a Martina Fialová už mají leccos za sebou. Michal hrál a hlavně zpíval v kapelách Máma Bubo a Déjà Vu, Martina vystudovala konzervatoř, hrála se skupinami Laura a její tygři, Už jsme doma, Večerní společnost.

Každá autorská kapela, jak jde čas, prochází určitým vývojem. Michale, Jak to proběhlo v BaFu?
Michal: No, BaF jsem byl původně já a Slávek Forman. Tehdejší houslista Pepy Nose a Jakuba Nohy. Posléze jsme přibrali Martinu. Jeden čas to byla i velká kapela, která hrála s automatickým bubeníkem. To se nám rozpadlo a zůstali jsme s Martinou sami dva. Dneska s námi ještě hraje na kytaru Radim Hladík.
Radime, napadá mě, ty se v BaFu pokládáš za hosta, nebo za stálý kádr kapely?
Radim: Já se za hosta nepokládám, ale záleží na tom, jako co mě berou kolegové.
Martina: Jeden čas to vypadalo, že Radim s námi bude vystupovat jako host. I na plakáty jsme psali BaF a Radim Hladík.
A nepsali jste to tam čistě náhodou z komerčních důvodů?
Martina a Michal. No jasně!!!
Martina: Teď už se ta naše spolupráce stala trvalou, a tak už na plakáty píšeme jenom BaF.
Myslíte, že už všichni vědí, že Radim hraje s vámi?
Martina: Pro toho, kdo to neví, to určitě bude na koncertě příjemné překvapení.
Vím, že už dlouho spřádáte plány na natočení alba. Jak bude vypadat?
Michal: Rádi bychom tam předvedli naše dvě polohy. Jednak takovou skoro akustickou, tak jak hrajeme, a druhou v doprovodu kapely.
A nebojíš se, že to bude něco Jiného, než co Jsou vaši posluchači zvyklí slýchat?
Michal: My jsme si kvůli tomu. abychom nevydali něco jiného, než chceme, natočili pár demosnímků a zapli autocenzuru.
Radim: Všechny ty úpravy vycházejí z toho hudebního materiálu. A těch posluchačů zvyklých na muziku BaFu není tolik, kolik bychom chtěli, a tak se snažíme do té muziky dostat trochu širší záběr. Aby měla víc tváří.
Martino, ty jsi vystudovaná instrumentalistka. V BaFu I zpíváš. A zpíváš dobře. Jak ses ke zpěvu dostala?
Martina: Diky! Na konzervatoři jsme samozřejmě měli zpěv povinný ve sboru, ale to bylo něco jiného. Když jsem se pak dostala k bigbeatové muzice, bylo běžné, že člověk, co zrovna na nic nefoukal, zpíval vokály. Ve všech kapelách mi ale vypínali mikrofony, že prý zpívám falešně. Vlastně až díky Michalovi jsem začala zpívat víc. Dokonce jsem se dostala do jeho pěvecké školy. A to bylo co říct! Do té jeho školy totiž chodila pouze děvčata. na kterých byl hlasový fond vidět na první pohled!
Michal: To není pravda!!!
Martina: No. dnes už tam má i kluky, ale tenkrát… Zázrakem jsem se do té školy dostala i já. Na mě totiž ten fond vidět není!
Michal: Ty lžeš, že bych ti věřil i já.
No, nechrne toho. Radime, co vede tak protřelého muzikanta k tomu, že zakotví u BaFu?
Radim: To není žádný problém. My jsme kdysi s Michalem dávali dohromady Koncert pro Arménii ve Sportovní hale. Michal to vymyslel, já jsem byl druhý člověk v pořadí. Nějak se to povedlo a mělo to pokračování v podobě Koncertu pro všechny slušný lidi v roce 1989. Docela dobře jsme se během toho poznali a nebyl problém začít i spolupráci hudební.
To jsi mi řekl, co tě pojí s BaFem osobně. Mě by ale zajímalo, čím slitě získala muzika kapely BaF.
Radim: Tady je taková potíž, že lidi mají muzikanty zaškatulkované. Já se nepokládám např. za rockového kytaristu. Jsem pouze kytarista a jako takový bych měl umět zahrát veškerou muziku, nebo skoro veškerou. Vždycky jsem hrál muziku, která se mi líbí a která mě baví. A BaF je zrovna ten případ.
A co konkrétně tě na BaFí muzice baví?
Radim: Z české muziky mám pocit, že tu všichni hrají příliš o život. U BaFu tenhle pocit nemám. Je to naprosto svobodné, volné. Je to pohoda!
Myslím si, že tohle je ten nejlepší konec našeho povídání. Přeji vám, ať ta pohoda pořád trvá a ať vám to hraje. Díky za rozhovor.

Rozmlouval: Petr Mc Ina

klik- 1995 – Tučňáci z Patagonie . Z CD Tak to doBaFej

 

1996- Poslední BaF – live /Snídaně s Novou