1997- 2002 BAFALO a sólo

Reakce na koncerty, recenze desek, atd… .

Žít jenom z muziky je zvrácená myšlenka

S Michalem Braxatorisem o Šavlích a Šavličkách, návratu proti proudu a folkařích zpívajících Andulkám.
Folk & Country 11/2002

Čím vším už byl Michal Braxatoris? Rockerem (kapela Máma Bubo), kterému uspořádala v roce 1988 vyprodaná Sportovní hala standing ovations (jako hlavnímu organizátorovi Koncertu pro Arménii). Polovinou dua BaF (album Tak to doBaFej). Člověkem, který popírá existenci folkrocku a který přitom přetvořil BaF téměř ve „Velký folkrockový orchestr“. Vlasatým enfantem terrible českého folku, který uměl řádit na Prázdninách v Telči tak mocně, že donutil nevyspalé folkaře stěžovat si v místním zpravodaji ve stylu žižkovských domovnic. Seriózním písničkářem v sáčku (album Osamělý tyjátr). Majitelem vyhledávaného nahrávacího studia. Šéfem Klubu Kocour – jednoho ze stálých míst na pražské folkové mapě. Autorem, jehož některé písničky si jeho slavnější kolegové prozpěvují na sessionech a mejdanech. Profesionálním hudebníkem, který se „nikdy nedostal do první ligy“, jak zdůrazňuje. Pracovitým budovatelem nevšední skupiny Bafalo (alba Žena ďábel a Quo vadis) a současně jejím zatratitelem. Euforie a vystřízlivění. Nálezy a ztráty. Hodně z doktora Jekylla i pana Hydea: ta písnička z první desky Bafala určitě není napsaná levně. Člověk velkých kontrastu a proměn. Když jsme konečně dohodli termín dlouho plánovaného rozhovoru, těšil jsem se na novinky: premiéra Michalovy nové kapely Sabres byla ještě čerstvou záležitostí. Současně jsem věděl, že riskuji, že spoustu úžasných informaci odnese vichřice do stoupy dřív, než tento časopis budete držet v ruce. A to jsem ještě netušil, že mi Braxa představí svou novou, osudovou ženu, kterou hodlá následovat do Ústi nad Labem. Že víc než o muzice se budeme bavit o westernovém městečku kdesi na Moravě a českých trapperech a indiánech – to bohužel výhradně mimo mikrofon, protože o tom prý Michal ještě „málo ví“. Ale nepředbíhejme. Rozhovor jsme uskutečnili samozřejmě v Klubu Kocour; kde jinde?
• Ty jsi na informace o konci skupiny Bafalo původně uvalil embargo. Teď už máš přece jen určitý časový odstup: nechceš vydat nějaké prohlášeni?
Já na téma praktického provedení rozchodu Bafala nerad mluvím, takže… o tom bych pomlčel. Chtěl jsem o tom dokonce původně napsat článek „Jak neodchází hudebníci z kapely“, ale to je jedno. Co se tejče Bafala: myslím si, že se ta kapela s lidma, který tvrdili, že pro ni vyrostli, přežila. Že jsme prostě všecky cesty, který byly možný prubnout, prubli a dopadlo to tak, jak to dopadlo. Třeba – naše první deska byla lepší než druhá. A vlastně čím víc jsme se snažili to dělat poctivějš. tím víc to bylo od zdi ke zdi a špatný. Takže jsme došli ke zdárnýmu konci a byl nejvyšší čas to zabalit, protože jinak by k tomu stejné dříve či později došlo. Nálady odejít z ty kapely měli prakticky už úplné všichni, včetně mě.
• Takže po poněkud nestandardním odchodu dvou členů skupiny jsi nepřemýšlel ani chvíli, že bys sehnal jiné muzikanty a Bafalo zachoval?
Přemejšlel jsem o tom chviličku a pak jsem si říkal, že to v tomhle tvaru vlastně nemá nějak moc cenu. Myslím. že za náma zůstal poctivej kus práce, za kterej se nemusíme stydět a když to nikam nevedlo, tak proč v tom pokračovat za cenu vopruzu a pomalýho umíráni? Ale třeba najdu nový lidi a ještě to ožije. Kdo ví…?
• Když jsem se tě ptal bezprostředně po rozpadu Bafala, co budeš dělat, tak jsi říkal, že máš rozděláno několik projektů, o kterých jsi nechtěl mluvit. Skupinu Sabres už jsem slyšel: můžeš teď říct něco o těch dalších projektech?
Přemýšleli jsme třeba, že dáme dohromady folkový muzikál, což zní strašné proflákle, ale měl to bejt takovej správnej muzikál, kterej naložíš do auta a odvezeš ho kamkoli. Kamkoli na světe – do lesa, na festival, na náměstí… Na to jsem pak nesehnal lidi a hlavně kačáky. O tom jsem přemýšlel hodně a možná jsem se toho ještě nevzdal, protože mám vlastně toho muzikálu docela dost napsanýho. Byl by původní, akorát jsme hledali dobrý český téma, nějaký moc neprovařený, na libreto a nenašli jsme. Chtěl jsem nějakou klasickou českou osobu. Něco, co by bylo ryze český, co když řekneš, já nevím, patnáctiletý holce, čtyřicetiletý ženský nebo osmdesátiletý babičce, tak budou vědět, o kom je řeč. Což je sranda: já jsem takovou osobu nenašel, ač chodím a ptám se: „Řekni mi, co ti reprezentuje Čecha?“ Nejvíc jsme se dostali ke Švejkovi. (Smích) Muzikál Švejk… myslím, že by nebyl moc dobrej. Pak mě nápad Švanda, ale to už tady bylo…
• Zajímavé. A co dalšího jsi měl v plánu?
Potom jsem měl dělat muziku pro jednu taneční skupinu. Měl jsem vymýšlet melodie – zpěvový linky a podobný věci. Oni si to nasamplujou doma na těch samohrajkách, ale většinou moc nemaj hudební nápady… A ten čtvrtej projekt, člověče… co to bylo…? Jo, to jsme ještě chtěli udělat takovou bluesovou partičku. Ale to možná ještě taky bude. Víš, takový… prostě si víc zahrát. A pak se hlavně těším, až zase začnu chodit hrát s klukama do hospody. Na to se těším možná nejvíc. (Smích)
• V Ústí nad Labem? Ty tam znáš nějaký kluky?
No jasně! Ty vole, tam to žije! (Smích)
• Vzpomínám si, že když končil velký BaF a chystal jsi Bafalo, tak jsi říkal, že velkou kapelu s bicími téměř rockovou – už nechceš. Nejsou náhodou Sabres něco velmi podobného jako BaF těsně před koncem?
Ne. Ne. protože… do BaFu se vloudila spousta prapodivných problému… Nebo takhle: mluvil jsem tak, to máš pravdu. Protože jsem říkal, že folk v týhle míře je hodné podobný tomu, co jsme hráli v 70. letech po tancovačkách. Za tím si docela stojím.
• I teď?
I teď. Taky si můžeš všimnout, že my nehrajeme moc písniček ze starýho BaFu. Právě z tohohle důvodu. A co se týče zvuku Sabres – ten projekt měl být ještě daleko větší, než je teďka, protože tam zejména měly být dechy. Ale když jsme zjistili, že nás bude dvanáct nebo třináct – to jsou regulérně tři auta – tak jsme si spočítali, že bysme možná hráli tak jednou za rok. Takže i kdyby přišli nějaký óbrnabídky objezdit celou republiku, asi bych to letos nevzal, protože co se týče Sabres, tak já musím ty kapele najít nejdřív zvuk a teprv potom začít psát repertoár.
• Takže to. co jsem slyšel na premiéře, byl tak trochu nástřel?
Byl to nástřel. Já si s tím chci pohrát – až na to bude čas.
• Nicméně podle nástrojového složení si myslím, že to bude do značné míry folkrock. Zatím jsem se tomu slovu vyhýbal, protože vím. že^s/ kdysi razil odvážné teorie o neexistenci folkrocku. Říkal jsi. že ta dvě slova – nebo snad i žánry – se nedají kombinovat. Jak to teď vidíš z pohledu kapelníka Sabres?
To je právě to, proč jsem ti říkal, že musím najít zvuk ty kapely Protože folkrock opravdu neexistuje. Folkrock – to pro mě zní málem jako „mindrák“. Pro mě je folkař člověk, který při úplňku svojí milý Andulce zazpívá písničku. V případě, že mu Andulka dá kopačky, jde a vypláče se do nové písně. Napíše, že mu ji přebral kamarád. A že se to nemá dělat, že to opravdu není pěkné. Zatímco když se ten samý případ stane rockerovi v kožený bunde, jde a milýmu frajerovi rozbije hubu. Jak tuhle kontroverzi chceš dostat do jedný písničky a jednoho životního názoru? A kapely „víš, my hrajem něco takovýho úplné jiného“ taky nemám rád. protože to hraje ale úplně každá. To dá rozum. Takže je to prostě muzika a co je to za pikslu, je úplně fuk.
• Já po tobě taky nechci žádný přesný název stylu či škatulky, ale musíš vědět, jestli s tím chceš jezdit na folkové festivaly a oslovovat folkové publikum. Dejme tomu.
Víš, nikdy jsem neměl tyhle problémy, kam to chci posílat. Prostě zabalím desky, rozešlu je pořadatelům – když už chci…
• Ano. Ale musíš aspoň vědět, jakým pořadatelům. Asi tu desku nebudeš posílat na Festival trampské písně do Horního Jelení nebo na Kmochův Kolín.
No… to by asi byla přinejmenším… zbytečná investice… Můžu to poslat na Rock For People, pak to můžu poslat na Zahradu nebo kamkoliv jinam… hele, nevím. Prostě zatím nevím, kam to chci honit… Já chci, aby to mělo pěknej zvuk. Aby to byly prostě hezký písničky, který si lidi můžou zazpívat třeba i u těch táboráku.
• Myslíš, aby tam ty melodie…
…vytvářely ty harmonie a bylo to takový pěkně dohromady. Aby to bylo hlavně hudební. Tak! (Smích)
• To mně připomíná jiný tvůj oblíbený výrok – „o muziku jde v týhle kapele (myšleno Sabres) až v druhý řadě“. O co jde v první řadě?
V první řadě jde o to, si dobře zahrát. (Smích)
• A nebude s tímto přístupem váš výkon až příliš ledabylý?
Já si to nemyslím. Všichni máme za sebou obrovskou praxi a… tohleto je v pohodě. Mně se ta věta moc líbí a navíc není z mý hlavy. V Sabres jsou strašně dobrý muzikanti, takže ani není potřeba nějakým mocným způsobem zkoušet. Třeba před tou premiérou jsme měli zkoušky dvě. A víš sám, že jsme hráli dvě hodiny. Prostě si to kluci nějak rozepíšou do not a do těch svejch značek, nějak se neřeší, kdo co bude hrát, je to takový živelný… Já to mám rád, když je to takhle. Už tímhle přístupem je v kapele hrozná pohoda a stalo se nám, že když jsem z Mezné odjížděl do svého nového domova a chlapci odjížděli do Prahy, tak jsme tam stáli a hodinu a půl jsme se loučili jak zamilovaný párečky… Furt jsme si povídali a povídali. Tohle nepamatuju u žádný kapely, v který jsem hrál.
• Tak ty muzikanty trochu představ.
Jako kde hráli? Tak to já si ani nepamatuju. Aleš Zimolka, bubeník, hrál v ZOO, Markýz John a takovejchhle partičkách. Ten hrál snad se všema lidma v Čechách, na který si vzpomeneš. Se mnou hrál jednou nebo dvakrát v BaFu jako záskok. Potom kytarista Vláďa Švanda, ten hrál taky všude možně a dělá v Muzikusu, já nevím kýho ďasa, redaktora… Potom tam je Jarda Šantrůček: o toho jsem zakop, když jsme se snažili dát dohromady před iks lety starou Máma Bubo, potažmo chvilku jsme pak oba fungovali pod značkou Babalet…
• To je ten klávesák?
No. no. Ten hrál s Vaškem Neckářem a s takovejmahle lidma, prostě taky taková stará pasta, ale strašně fajn člověk. Potom ty dva lumpové, který mi zůstali z Bafala. Péťa Maršík – ten to táhne se mnou od BaFu. a těžko bych hledal jinýho basáka, když… si zvyk na to. jakej jsem blbec. A Charlie Slavík – za něj těžko budu hledat náhradu v celý republice, že jo. A já mám foukačku rád, no tak proč nepokračovat v načatém. A v případě těch background vokalistek – tam se ještě uvidí, zdali ano, či nikoli. Je možný, že tohle neni ještě finální verze. Teď jsme právě odjeli jeden koncert jako Šavličky, nikoli jako Sabres. Hráli jsme v sedě, seděli jsme takhle do půlkroužku na pódiu, když měl někdo hrát sólo, tak si pěkně vstal, uklonil se, zahrál si sólo… fakt klídek. Jak když jdeš na pivo. Šavličky – to je velice modelovatelná záležitost. Bude to takový záskok, když nebudou moct všichni, abysme nemuseli odříkat koncerty. Protože zdravé jádro – já, Péťa Maršík a Karel – může vždycky a přinejhorším to odehrajem ve třech.
• Ještě jsme nemluvili o tvém sólovém písničkaření: jak a proč jsi s tím vlastně najednou začal?
No, ono to nebylo najednou. Začalo to, když bylo potřeba zaskočit. Hodně často se mi to povedlo v případě Žalmana a spol. a nebo Devítky. Že jim třeba odpad někdo do Malostranky a Honza Brož říkal: „Hele, pojď si zahrát.“ Pak mě odtáhl někam támhle k Liberci, napůl hrát celej koncert. No a hned: „Proč nehraješ sám“? Takže on byl první, kdo mě hodil do vody a : „Plav !“ No, potom bylo spousta lidí, který mě ukecávali, ať hraju sám, ať už to byl Jupp, ať už to byl třeba Vašek Feštr…
• To už jsi měl ty písničky, které vyšly na desce Osamělý tyjátr?
Jo i ne. Já mám těch písniček, já nevím, dvě stě. Třeba pro Bafalo jsem psal na míru. Pro BaF už ve finále taky. Ale pak vznikaly spontánně, přes sebe, nějaký písničky, který se nikam nedaly moc šoupnout. Buď si to šlo zahrát s kytarou, anebo se to třeba ani nikde nehrálo. Tak vznikla spousta písniček, který od těch dvaceti let, nebo co jsem psal, nikde nebyly. Jenom jsem si to takhle napsal na papír a zjistil, že z toho můžu z fleku udělat cédéčko. A pak vlastně loni Jupp řekl, že chce, abych přijel sám na Zahradu, no a tam jsem si to vyzkoušel v amfíku… Ty písničky jsem ani pořádně neuměl. Ze studia jsem uměl buď zahrát kytaru, anebo to jenom zazpívat. Tak jsem měl docela prekérku… (smích). No, a pak už to šlo. Takže takhle nějak si funguju. Potichu a bez nějakýho kraválu. Nehodlám se toho vzdávat. Prostě mě to baví: přijdu si zahrát kamkoli, vezmu kytaru přes rameno… Nedělal jsem tomu ani žádný promo, chci si zahrát pro lidi, který to chtěj slyšet, spíš než si myslet, že se všichni zblázněj a budou poslouchat Braxu.
• Dočkáme se i další sólové desky?
Teď si chci udělat klídek a napsat si desku. Uvidím, zdali to dopadne stejně, jako ta první, nebo jestli to bude slovka, kam si pozvu třeba nějaký lidi, aby to bylo poslouchatelný a hratelný i po víc rádiích, třeba. Protože mám spoustu nápadů, který hrát jenom s kytarou je škoda. Což už jsem třeba nastínil na první desce v případě Masek. Kde už to vlastně má zvuk kompletní kapely.
• Dá se říct, že – dejme tomu na počet koncertů je sólové písničkařeni v tuhle chvíli tvoje hlavní hudební aktivita?
Hmm… nevím. Já jsem teď, po pravdě řečeno, vzhledem k tomu, že jsem měl docela dost osobních problémů, na tu muziku delší dobu malinko pek. Těžko říct, jestli hraju víc se Šavlema. Šavličkama či sám. Jezdím jeden dva koncerty za měsíc, což mně přijde hrozně málo. Ale říkám: všeho do času, už mně to hraní chybí.
• Jestli tomu rozumím, tak teď jsi místo aktivního ..prodávání“ sebe i kapely sedával v koutě a čekal, jestli zavolají…
V podstatě jo. Pro mě byla muzika vždycky na prvním místě: tlouk jsem se v prsa, že jsem muzikant a jak je to strašné hustý. Ale pak jsem si jednoho dne sed a řek jsem si: kdybych byl sakra tak dobrej, jak si myslím, a že mě to může uživit, tak se tím asi živím. Což nedělám, že jo. Takže se musím asi začít živit i něčím jiným.
• Já jsem měl dojem, že tě živily aktivity spojené s muzikou…
To nebyl dojem. Já mám všechny živnosti spojený s muzikou, něčím jiným jsem si spíš jen přivydělával. Sedíš v muzikantským klubu, kde mám hospodu. Když mně přijdou lidi na koncert, tak je nemůžu oholit na to. abych se měl za co najíst. Mám studio, kde teď ty práce není tolik, protože každej si to kutí doma na počítači. Pak jsem psal nejen pro sebe, ale i pro jiný lidi. No a pak jsem hrál s kapelou. Ono to na nějaký to skromný živobytí dalo, ale… prostě jsem si řek: proč nedělat to, jako to dělá ostatní? Vždyť je spousta lidí, který hrajou v kapelách s daleko větším renomé a taky někde makaj. Takže… už nechci: ruka-huba-holá prdel. Protože v týhle zemi žít jenom z muziky… s chabým jménem, hlavou v oblacích, bez tlaku produkcí je prostě přinejmenším… zvrácená myšlenka. (Smích) Takže to je velký zlom, ale i v osobním životě mám spoustu velkejch zlomů. Stěhuju se z Prahy, začínám si vzpomínat na věci, který jsem dělal před deseti, patnácti lety a vracím se ve svým životě hodně zpátky proti proudu a myslím si, že mi to hodně prospělo. Všechno. Nestěžuju si vůbec na nic.
• K čemu se vracíš?
Ke všemu možnýmu. Ke všem zájmům, k energiím, který jsem hledal…
• To, že se stěhuješ, znamená, že Klub Kocour končí?
Řekli jsme si, že se pokusíme ho udržet. Je potřeba najít systém, v jakým ten klub bude fungovat. To ti dneska nepovím. Je možný, že tady bude jeden koncert za měsíc, je možný, že se vzdám loga a budou fungovat Folkové úterky v Klubu Prosek pod OKD 9 a nezmění se v podstatě vůbec nic.
• Jako že to bude dělat někdo jiný?
Že to bude dělat třeba Martina Fialová. To je totéž, jako kdybych to dělal já, protože ty kapely se vesměs stejně hlásej samy. Pokud se udrží nějaký rámec žánru… Nevidím v tom žádnou tragédii. Sice přijdeme o tohle prostředí (rozhlíží se „malým“ klubem Kocour), ale tak to už… je to druhý, no. Já prostě v současné chvíli nevidím způsob, jak vyřešit spoustu technických problému. Jde o prachy. Jako vždycky.
• Studio si odvezeš?
Studio bude tady dál. Nějaký demáčky si napytlám doma – nebo stříhání, čištění stop a takový kraviny, ale studio je studio. Já v Praze budu stejné asi víc než doma. Bohužel.
• Na závěr trocha bilancování. Jaké období nebo třeba jenom moment považuješ zpětně ve svém muzikantském životě za umělecky nejhodnotnější? A…
Rok 1988, Koncert pro Arménií.
• Nevím, jestli jsi mi právě neodpověděl na druhou půlku otázky, kterou jsem nedořekl: ve kterém muzikantském období jsi byl nejspokojenější ?
Budeš se divit, to jsem teď. Já jsem teď opravdu spokojenej.
• Opravdu? Zmínil jsi Koncert pro Arménii. Myslím, že v jeho době jsi byl asi populárnější, dalo by se říct, že z určitého úhlu pohledu uznávanější, než dnes. Pak jsi se ale rozhodl dát se na folk. Nelituješ toho někdy, nemáš pocit, že tě ti neuznalí folkaři dostatečné nedocenili?
Kdyby ses mě ptal loni, tak ti určitě odpovím, že jo, jasně. Ale spoustu věci jsem si srovnal v hlavě. Dělám to, co dělat chci. Rozhodl jsem se pro to svobodně, nikdo mě do toho nenutil. Tenkrát nebylo těžký dělat něco jinak než ostatní a vytřískat na tom profit. Ostatně když se podíváme na celou folkovou špičku dnešního dne a před dvaceti lety, je to tatáž partička lidí. Což… je mi divný, že to nikomu není divný. Ale dneska může být takových Braxatorisů, jako jsem já, jenom tadyhle na tom sídlišti pět set. Prostě úplně v klidu a nevíš o nich, to je celý. Co se týče tý popularity – ano, stal jsem se přes noc… no… docela slavným pánem. Mám za to do dneška cenu, Zlatá nota Melodie se tomu tenkrát říkalo. Ještě ji mám támhle někde fláklou vzadu. Ale to je jedno. Nad to se člověk muže povznýst. Já o tom mluvím z muzikantskýho hlediska, ne z toho komerčního. Mluvím o tom. že pro mě bylo obrovskou ctí stát na jednom pódiu s Michalem Pavlíčkem, s Radimem Hladíkem, s Gumou Kulhánkem, s Davidem Kollerem, s Leškem Semelkou, s Lubošem Pospíšilem, s Vláďou Mišíkem, s Péťou Kalandrou, s Honzou Spáleným, s Michalem Gerou. Prostě stát na pódiu s těmahle lidma a čtrnáct tisíc lidí to slyší. Jako to pochybuju, že se někdy vrátí. Ale i to je fuk. To je takový muzikantský zážitek, který mi vlastně nepatřil, protože… já jsem tam byl jako figura, která to sestavovala, ne jako muzikant. Proto ti říkám, že z muzikantskýho hlediska jsem spokojenej každým novým dnem víc a víc. Protože… zneuznalej: no bože. Tak si mě nikdo nevšim. Prostě jsem neměl kliku nebo fakt nejsem tak dobrej. Už jsem s tím smířenej a nebudu machrovat a nebudu si myslet, že jsem Edison, kterej vymyslel zrovna nějaký nový žárovky. Dělám si to po svým a buď se to lidem líbí, nebo ne, protože… pořadatelé budou pořád bazírovat na sedmi jménech, na tom se ještě dvacet let nic nezmění. Pro mě osobně bylo třeba milý překvapení, že jsem jel letos do Telče. Sólo. Nepočítal jsem s tím. A že jsem nebyl na Zahradě? Tak jsem si říkal: Ty vole, to už jsem tak „dobrej“, že nejedu ani na Zahradu. A komu jsem tam chyběl? Už to beru jinak, rozumíš. Předloni bych se z toho střílel do lebky.

Ttomáš Hrubý
FC listopad 2002

Písničkář Michal Braxatoris má (měl) cestovního psa.
Pája umřel 16. 1. 2003, berte tento článek jako vzpomínku na kámoše.

časopis TINA č 46/2002 – povídání o společném životě s Pájou nejen pro ženy

PRAHA (Korzo) – Folkový zpěvák Michal Braxatoris (38) byl nedávno na festivalu Folkové prázdniny v Telči „pasován“ do řad pamětníků, protože začínal svou hudební dráhu na prvním ročníku tohoto festivalu před devatenácti lety. Všude s sebou vozí svého „cestovního“ psa Páju. „Pája se mnou jezdí opravdu všude, tráví se mnou veškerý čas, ať jsem, kde jsem. Když nemůže být přímo se mnou, je v autě jako ve své boudě. Už si ale zvykl, že v té boudě taky někdy jezdí nějací jiní lidé,“ pravil tiskové agentuře Korzo písničkář. „Pes Pája je dobrman a jako takový je skutečný bojový pes, protože se bojí úplně všeho,“ charakterizoval svého nerozlučného kamaráda Michal Braxatoris. „Když se řekne dobrman, lidi vidí takovou tu nabušenou potvoru, ale Pája je naopak hrozně hodnej. Našel jsem ho na Smíchově u botelu Admirál, když mu byl rok. Někdo ho vyhodil a nechal opuštěného. A on mi byl tak strašně vděčnej, že už se ode mě nehne. To bylo asi před deseti lety. Teoreticky je mu tedy jedenáct, ale prakticky nevím, protože občanku u sebe neměl.“ Pája prý vzal na milost i Michalovu přítelkyni Věru Machačovou. „Už si zvykl, že mu dává najíst. Jestli dobře počítám, tak Věra je třetí dívka za tu dobu, co ho mám, takže on přišel na to, že ženský jsou tu od toho, aby mu dávaly najíst. Psíma očima vzato, dívky se střídají a on zůstává. A zůstává také funkce té dívky,“ komentoval situaci zpěvák a muzikant. Na výše zmíněném folkovém festivalu v Telči zažil prý Michal Braxatoris koncert, jaký se mu nepovedl za poslední čtyři roky: „Na nádvoří zámku se sešly asi dvě až tři stovky lidí, tak nějak to sedlo a moc se mi líbilo, jak jsem hrál a zpíval s lidma a udělal jsem si z nádvoří vlastní klub. Přitom jsem vůbec nehrál své staré známé písničky jako jsou Bílé myšky, Milionář nebo Tučňáci z Patagonie, o kterých ani lidi mnohdy nevědí, že je hraju já. Loni jsem si totiž napsal desku, která se jmenuje Osamělý tyjátr. Je stranou veškerého dění. Vydal jsem si ji v edici Samopal, protože si myslím, že desky, které jsou spíše pro známé, nemají projít molochem vydavatelství. Za prvé je to poškodí, za druhé se stanou cenově nedostupnými a za třetí si s nimi nemůže člověk dělat co chce. Takže jsem v Telči hrál písničky z nové desky. Lidi byli sice lehce ´připozaskočení´, protože kromě mého klubu Kocour v Jablonecké ulici na Proseku ty písničky ještě prakticky nezazněly. Ale rychle se všichni zapojili a bylo to moc příjemné. Pro mne i pro lidi,“ vzpomínal Michal Braxatoris.

Jiří Renč
Foto Korzo – Zdeněk Merta

NARODIL SE PÍSNIČKÁŘ A BAFALO JEDE DÁL

Uveřejněno dne: 24.9.2001

18. září byl v klubu Kocour v Praze na Proseku velký svátek. Křtít hned dvě nová CD naráz nebývá tak častým zvykem. A taky tomu odpovídala skvělá nálada ve vyprodaném sále, šampaňské se otevíralo šavlí, všichni na sebe byli nějak víc hodní, muzikanti hráli jako o život a jiskřily jim oči. Najednou se všem chtělo všechno vypovědět. A domů se šlo pozdě a ztěžka. Michal Braxatoris dopsal navštívenku ke zrození nového písničkáře. Skupina Bafalo si udělala do pažby druhý zářez.

QUO VADIS, Michal Braxatoris a Bafalo

Na svém druhém CD nás živel Bafalo opět ubezpečuje ve víře, že cokoliv o něm bude napsáno, bude napsáno nedokonale a nevýstižně, jako se obtížně popisuje velká voda, požár, či jiná významná událost. Sami svůj styl nazývají heavy-folk-total-grass. Mají kořeny v jazzu v blegrassu a určitě v blues. Všechno to ale, přefiltrovali do specifického bafalího hudebního projevu, kde tak trochu popřeházeli naše vžité a škatulkové představy o tom, jak a co se má v hudbě dělat. Instrumentální stránka Bafala – se rovná preciznost a interpretační vyspělost. Ortodoxní bluegrassisty musí určitě napoprvé zaujmout banjo Petra Vošty. Nejen zaujme, ale zároveň přesvědčí, že banjo nebylo vymyšleno jen pro country. S cizelérským zaujetím a až pedantní precizností Vošta ukazuje jak tento nástroj použít v klasických BG aranžmá a zároveň jej umístit do zcela nových hudebních rolí. – píseň Zas. Dalším z charakteristických tvůrců zvuků v Bafalu je foukací harmonika Karla Slavíka. Dovedu pochopit vlivy bluegrassu na jeho foukačku, ale jak se mu do genů přefiltroval vliv bluesové harmoniky Johna Mayala, to je úplná záhada. Na české folkové scéně asi není jiná tak dokonale hraná foukací harmonika. To však ještě není u konce přehlídka bohaté hudební galerie Bafala. Následuje Petr Maršík a jeho bezpražcová baskytara. Přemýšlivý, až hloubavý projev s možností charakteristických klouzavých zvuků jeho basy umožňuje doprovod písní pouze s jeho nástrojem a to bylo doposud výsadou jazzu. Na CD je pouze basou doprovázena píseň Tělo na obtíž, podobné zážitky mají posluchači Bafala z koncetrtů i při slavné Tears In Heaven od Erika Claptona. Služebně nejmladší muzikant Bafala Viktor Levitus velmi pohotově uvolnil Braxu pouze pro zpěv. Levitus si hudebně dobře rozumí s Voštou a společně drží rytmiku kapely, že zde absence bicích není na škodu, ba naopak. A nad tím vším se zvedá mohutný hrdelní zpěv Michala Braxatorise, bez kterého by to nebylo Bafala a naopak.
Na CD QUO VADIS najdeme 12 nových písní a prémii Hrábě, kde doporučuji vydržet první čtyři minuty jakéhosi praskání ohně a pak se dočkáte. Tématicky se CD drží osvědčených symbolů: Hvědy, Vesmír, Ptáci, Rozchody, Milování. Braxa nezapomněl ani na humorné burlesky, které reprezentuje Žabajka man. CD téměř matematicky střídá písně rychlé a pomalé i styly: folk, BG, blues. Ti, kdo byli zvyklí na výhradně Braxův sólový part, budou mile překvapeni sbory v písni Únik. Všechny písně jsou po většině od Braxy, pouze text k Tělu na obtíž napsal Jiří moravský Brabec.
V čem je tedy posun Bafala od doby vydání svého prvního CD Žena – ďábel? Předně celý hudební projev kapely je vyzrálejší a profesionální. Dále jsou na desce hudebně přesvědčivě zpracovány nové náměty a toto CD QUO VADIS určitě představuje mnohotvárnější a bohatou hudební hostinu.

Michal Braxatoris a Bafalo: QUO VADIS, natočeno ve studiu KOCOUR 2001
Chci Tě vzít, Kam kráčíš, Rekviem pro jednoho z dvou, Zas, Valčík, Žabajka man, Falešnej hráč, Ptáci, Nevěra, Tělo na obtíž, Little Jane, Únik, Hrábě live in Klub Kocour celkový čas 50:43

Josef Vančura

MICHAL ĎÁBEL

Uveřejněno dne: 11.9.2001

(MICHAL BRAXATORIS a BAFALO – Žena ďábel)

Přiznám se bez mučení, že jsem Braxu nikdy neviděl, a to ani na koncertě, ani mimo koncertní pódium, ale znám ho jen a jen ze zvukových záznamů a snad ještě více z jeho příspěvků do různých diskusí kolem folkové muziky. A tak mi bylo jasné, že mám co do činění s výraznou osobností, kterou uchopit a pochopit nebude snadné. Ale že mě tak převálcuje, jsem nečekal.

To CD jsem možná tak trochu ukradl, a tak až dodatečně jsem zjistil, že píšu povídání o něčem, co už za týden bude překonáno deskou novou. Ale v každém případě si nemůžu dojmy z CD nechat pro sebe, i když popisuji už dávno objevené – nahrávky byly pořízeny v letech 1997 – 1999, tolik mě ta deska překvapila a stále překvapuje. Časové rozpětí naznačuje, že písničky jsou stavěny do konfrontace nejen s nároky publika, ale i s měřítkem času. Leckterý interpret se ke svým věcem, starým dva tři roky třeba ani nehlásí. Braxovy nahrávky ale nezestárly – nedá se říci, že by zrály, nebo že by tenkrát byly tak novátorské, že bych z nich byl potěšen až dnes a tenkrát si jich nevšiml. To ne. Ony jsou vesměs postavené na tradičních základech, snad nejvíce je znát vliv irské muziky nebo blues – nejen v instrumentaci a melodiích, ale v celé filosofii té muziky – a to tam o Irsku není snad ani jednou zmínka (zato o Skotsku ano). Ze všeho nejdřív vás zaujme banjo (Petr Vošta), jen o chvíli později zjistíte, že i harmoniky jsou skvěle výrazné (Karel Slavík) a do třetice se budete kochat Braxovým zpěvem – nejprve jen technikou a výrazem, teprve při druhém poslechu vám Braxa dovolí soustředit se na texty. Jen pro srovnání, kdysi jsem cosi psal o chraptivých hlasech a umění je používat – no a tady je přesně ten protipól – Braxa svůj hlas plně zvládá, jakýkoliv rejstřík má plně pod kontrolou a je to promyšlený výraz – ne z nouze ctnost, jak se mi u některých jiných, zdánlivě drsných hlasů jeví. Texty jsou na první poslech plné abstraktních obrazů, teprve o něco později zjistíte, že to může být klidně i o vás – nebo že byste chtěli, abyste popisované také zažili a dovedli se s tím takhle vypořádat. A není to jen z té dramatické stránky života, hodně veselí a filosofie tam najdete taky. Pokolikáté už to album poslouchám? Poprvé kvůli nástrojům, podruhé kvůli zpěvu, potřetí kvůli slovům a počtvrté kvůli jejich obsahu…. A to zdaleka není konec… Snad nejvíce jsem si vychutnal hříčku „Bílé myšky“ – provedení i slovník opilce je bez konkurence. Jen o něco méně mě potěšila „… o duši“. Po instrumentální stránce kraluje „Žízeň a žal“, ale „… o duši“ a „Scotland“ nezůstávají pozadu. „Dr. Jekyll, Mr. Hyde“ je sice mnohokrát zpracované téma, ale teprve tady mě chytlo hlouběji, než jen jako popis schématického proměňování. Úplně jinde je „Chameleon“ – takhle nějak lze vyjádřit hudbou ono zvíře, představu lidí o něm i jeho transformaci do lidského chápaní a přísloví. To, že nejmenuji ostatní skladby, neznamená, že bych je poslouchal na půl ucha, ale spíš nechávám i vám, abyste si vybrali další oblíbené – a asi to bude jako se mnou: neřeknete si jen, že se vám to tak nějak líbí, ale budete u každé vybrané skladby přesně vědět, proč. I to je důkaz, jak přesně Braxa nejen míří, ale i zasahuje. Že nic není v jeho písničkách samoúčelné, jen pro efekt či natažení stopáže. Na desce se podílela řada hostů, včetně ovce Lízy (bek vokál v „…o duši“), z muzikantů Bafala musím ještě jmenovat Petra Maršíka, hrajícího na bezpražcové kytary. CD obsahuje 14 skladeb, o celkové délce skoro 45 minut, většinou je autorem muziky i textů Braxa, v jednom případě K. Macálka, v jednom případě jsou autoří zahraniční a v jednom případě je autorem textu F. Stralczynski (Dolů k nám) – a už kvůli téhle skladbě si CD pořiďte, protože Bafalo na obalu píše, že tuto skladbu, v Braxově úpravě, věnovanou autorovi textu, nebude skupina nikdy hrát živě.

No prosím, o co jsem přicházel. Budu se muset vypravit na koncert Bafala, když takováhle atmosféra je na desce, co teprve živě. Je na druhou stranu fakt, že muzika k odpolednímu kafi, rannímu vstávání nebo dopolednímu pracovnímu tempu to moc není – ruší vás, nechce plynout jako kulisa a vynucuje si vaší pozornost, takže ji v rádiích asi moc neuslyšíte. Už proto se vyplatí pozornost téhle desce věnovat. Není to jen muzika o muzice nebo muzikantech. Ale napsat, že je to o životě, mi přijde jako fráze… Nejlépe nedumat a nechat se strhnout – k dalšímu poslechu, k dalšímu prožitku. A ono to asi tak bude i v tom životě.

Michal Braxatoris a Bafalo – Žena ďábel
Už mě to tu nebaví – Čas – Žízeň a žal – Bílý myšky – Kakamilo – No tak půjdem dál – …o duši – Scotland – Dr. Jackyl Mr. Hyde – Chameleon – Jen do mě – Rafičkou hodinek – Žena ďábel – Dolů k nám.

Miloš Keller

BAFAJÍCÍ FOLKOVÁ ALTERNATIVA

Uveřejněno dne: 24.7.2000

Trochu skrytá, ale zasvěcencům dobře známá osobnost folkové scény – Michal Braxatoris – se nám po dlouhé době opět připomněl i na CD. To předchozí náleželo do vrcholného období formace BaF (Braxatoris a Fialová), vyvíjející se postupně od dua kytara-dechový nástroj po folkrock. Kdo osobně zná Michala „Braxu“ a jeho emotivní projev (nejenom pěvecký), může být překvapen nejen tím, že jeho současná kapela Bafalo je v podstatě akustická bez bicích a elektrických kytar, ale zejména nahrávkou, na níž se oproti současným folkovým zvyklostem žádný bigbít ani velká aranžmá také nekonají. Bafalo je prostě v mnoha směrech folková alternativa. Sestava s banjem, kytarou, foukací harmonikou a bezpražcovou baskytarou navozuje zdání bluegrassu, ovšem zlehka se to zamodrá jenom ve dvou písničkách ze čtrnácti, jinak jdou Braxa a spol. vlastní cestou. A ta je natolik zajímavá, že stojí za to vyhnout se standardní recenzi a spíš vnímat, co se dá na současné folkové scéně ještě vymyslet nového. Nejprve už samotné nástrojové složení. Kytara má jednoznačně doprovodný a rytmický charakter. Banjo v žádném případě nezní countryově, ale nesklouzne ani do laciného blues, spíš velmi nápaditě zaplňuje prostor ohraničený zdola vlnící se baskytarou a shora foukačkou. Žádný z nástrojů se nenechá strhnout k samoúčelnému virtuoznímu sólování, všechno slouží celku.
A celek se probíjí aranžemi, jež skrývají řadu rytmických fines a záludností. Neznám kapelu, která si dovolí zahrát písničku v sedmidobém taktu (Už mě to tu nebaví), v instrumentálce nechat banjo pidlikat v taktu střídavě šest a sedm osmin (Scotland – tedy, tohle slyšet původní autor Bill Monroe, myslel by si snad, že to hrajou Marťani), případně proplést text do melodie tak, že se rytmus potlačí a zůstává jen zvláštní pocit (Dolů k nám).
Při převládajícím trendu k aspoň občasnému vícehlasu v každé „správné“ folkové skupině jde Braxa, jediný bafalí zpěvák, proti proudu. Jen občas zdvojí svůj hlas, většinou v oktávě, v jedné písničce pustí k doprovodnému vokálu hostující Janu Nohavovou, ale jinak to je one-man show. Koneckonců, při jeho stylu zpěvu by snad zpívat vícehlas ani nešlo, nehledě k tomu, že by navíc jako frontman nejspíš nesnesl, kdyby jeho hlas rovnocenně zapadl mezi ostatní… Michal zpívá tak, jaký je on sám, tedy jako o život, s obrovským emotivním nasazením a velkou artikulační schopností, z jeho hlasu se stává vlastně normální hudební nástroj, kde už nezáleží tak moc na textu. Jenom škoda, že ve většině písniček převládá právě tento nátlakový styl, posluchač brzy zjistí, že na rozdíl od podobně emotivního Vlasty Redla nemá Michal v hlase takový dynamický kontrast. I v pomalých částech většinou tlačí na pilu, takže když na chvíli povolí (Chameleon, Rafičkou hodinek), vypadá to, že zpívá někdo jiný.
V čem se naopak Bafalo podobá ostatním, je ve zvyklosti přebírat písničky od žijících či zemřelých klasiků. Nutno podotknout, že v obou případech sáhli chlapci do správné přihrádky. Dolů k nám je pocta Františku Stralczynskému, při té nelze než zalitovat, že ji nemůžeme slyšet od něho samotného. A nenápadný autor Karel Macálka je na cédéčku zastoupen průzračnou nádherou Rafičkou hodinek. Je neuvěřitelné, že se stále dají vymýšlet nové a nové zajímavé, neotřelé, originální písničky.
CD vydané vlastním nákladem je důkazem, že folk není zdaleka vyčerpán a cesta dál nemusí vést jen přes rozšiřování kapely a přitvrzování zvuku. Což je skvělá zpráva.

Honza Hučín

BRAXA – ĎÁBEL

Uveřejněno dne: 18.7.2000

Z letošní Zahrady jsme si domů kromě příjemných zážitků, spousty fotek a jednoho klíštěte přivezli i CD Michala „Braxy“ Braxatorise pojmenované Žena – ďábel. Ač se to nezdá, vydal tento protřelý muzikantský samorost, vlastník hudebního klubu Kocour a nahrávacího studia téhož jména, teprve druhou desku. Znáte-li tu předchozí, Tak to dobafej, vězte, že nyní vám Braxa servíruje o dost srozumitelnější dílo (čímž nechci první CD nijak hanět). Přiznám se, že mě místy bluegrassový a countryový sound alba překvapil. U jediné instrumentálky (Scotland) se dokonce objevilo jméno Bill Monroe. Nenechte se však zmást, deska jako taková o bluegrassu není. Housle i mandolína se tu jen mihnou v rukou hostů, tím americkým krovem nad nahrávacím studiem je pouze banjo a foukací harmonika.
Bafalím muzikantům vůbec patří můj obdiv, neboť v poměrně úsporné sestavě dokázali jak instrumentální zručnost, tak aranžérskou invenci. Povětšinou svižná muzika by však byla asi jen odvárkem, kdyby k ní nezpíval Braxatoris (mimochodem autor většiny písní). Hodně textů je o ženách, a jak už vlastně sám název (Žena – ďábel) naznačuje, nejsou psány tak romantickým perem, kterým se vyznává třebas Jarek Nohavica na své nejnovější desce – ono by to k Braxovi ani moc nešlo. Maník, jenž pobíhal v zákulisí letošní Zahrady v lyžařském kulichu a slunečních brýlích, píše cyničtěji, než bývá v našich folkařských kruzích zvykem (nikdo se neptá, jestlis´ hrála ententýky dva špalíky nebos´ chtěla jen tak, jen tak někomu dát). Tady vidím možný kámen úrazu, neboť zřejmě ne každému takové textování „sedne“. Já osobně se u poslechu výborně bavím nejen z toho důvodu, že není originální pouze o ČEM, ale i JAK Braxa zpívá. Hodně emociálně – umí zařvat a burcovat vaši pozornost, ale i ztichnout a dumat nad nesmrtelností chrousta.
Zvláštní je však, že se o nesporně kvalitní dílko Bafala nezajímá žádná vydavatelská firma a autoři tedy CDčka pálí sami. Můžu být pyšný, že vlastním v podstatě sběratelský kousek, ale mít starší Hi-Fi věž, nemusel bych si vůbec poslechu užít. Nedá mi to a ocituji zde „sleevenote“ laděný na toto téma.
Dostává se Vám do rukou CD skupiny Bafalo, které (pokud je podepsané Michalem Braxatorisem) není pirátskou kopií, ale východiskem z nouze. Přes veškerou snahu se nám prozatím nepodařilo sehnat vydavatele, který by jej dokázal vydat ke spokojenosti naší, Vaší i svojí. A tak tedy pálíme, pálíme, až to do Vás napálíme. Pokud budete s CDéčkem mít jakýkoliv problém (nebude hrát, bude přeskakovat atd.) zašlete jej na adresu (…). Bude Vám zasláno jiné z jiného materiálu. Chtěli bychom Vás i upozornit, že pálená CD mají menší mechanickou odolnost než lisovaná, takže si dávejte většího majzla.
To je asi vše, co můžu říci, neboť deska se opravdu o mnoho lépe poslouchá, než recenzuje. K albu, jehož název je napsán na obalu třikrát a pokaždé jinak, řeknu už jen poslední větu. Tahle muzika – ta píše.

Už mě to tu nebaví – Čas – Žízeň a žal – Bílý myšky – Kakamilo – No tak půjdem dál – …o duši – Scotland – Dr. Jackyl, Mr. Hyde – Chameleon – Jen do mě – Rafičkou hodinek – Žena-ďábel – Dolů k nám

David Jirků

Recenze na CD Žena – ďábel F&C

Konečně deska, která opravňuje náš vícečasový titulek v záhlaví této stránky: dosud nevyšla, vyjde. Přesněji řečeno, seznámit se s ní můžete na webových stránkách jejího hlavního tvůrce, který ale stále doufá, že to nebude jediný způsob její prezentace a že ji v dohledné době – s pozměněným bookletem -vydá nějaké velké vydavatelství. Albu vévodí Braxatorisův expresivní zpěv kulometně chrlený v dravých“bégéčkách“ a působivě protahovaný v pomalých „kočkobalkách“, to vše doprovozeno Bafalem – skupinou, která si na našem přelidněném FC políčku dokázala najít zcela volný záhonek osobitého soundu.

Už mě to tu nebaví – Čas – Žízeň a žal – Bílý myšky- Kakamilo – No tak půjdem dál – …o duši – Scotland – Dr. Jackyl, Mr. Hyde – Chameleón – Jen do mě – Rafičkou hodinek – Žena – ďábel – Dolů k nám. Celkový čas 46:54

Natočeno ve studiu Kocour a na mlýně Kadov, hudebni režie Bafalo, zvuková režie Michal Braxatoris. Bafalo: Michal Braxatoris, Petr Maršík, Karel Slavík, Petr Vošta a bývalí členové Slávek Forman, Honza Seidl a Petr „Kali“ Chrobák, sólový zpěv Michal Braxatoris. Hosté: Zdenek Fornůsek, Bona, Tomáš Ludvíček, Martin Kohout, Libor Kameník, Jana Nohavová a Petr Linhart.

Prázdniny v Telči 2000

Vynikající výkon podali na zámeckém nádvoří Michal Braxatoris & Bafalo. Doufám, že se brzy v nějaké formě dočkáme již natočeného alba a že si jejich stoupající formy povšimnou posluchači i folkoví kapitáni. Jejich výkon byl naprosto nekompromisně nadoraz, což se projevilo i poté v muzikantském baru. Charlie Slavík a Petr Vošta odešli ihned spát (u druhého jmenovaného si nejsem navíc jist, jestli neodešel cvičit na banjo: jeho instrumentální mistrovství ukrutně roste), i Petr Maršík seděl u okna a beze slova si četl elektrotechnický časopis a sám velký Braxa způsobně a kultivovaně konverzoval. Nostalgicky jsem si zavzpomínal, jak před třemi lety řádil celou noc na chodbách inrnátu na bruslích, takže nikdo oka nezamhouřil a byl za to propírán ve Zpravodaji… Ostatně: nevím, zda si lze udělat obrázek ze tři večerů, ale zdá se, že všichni muzikanti se zcela odevzdávají‘ na pódiu a chuť k jamováni klesá. Kytaru si vzal v muzikantském baru do ruky pouze Roman Špilínek a zaseji rychle odložil. ..

Folková setkání a oslavování 99

Velmi mimořádná byla dubnová Zahrada – folková setkání. Už úvod: před naplněný sál předstoupila plzeňská skupina Fregata Mimořádná ukázka zrychlené hudební kariéry: Fregata zaujala na Konkursu Zahrady (viz článek Dvakrát přes demo), o šest dni později už neplánovaně stála před televizními kamerami – a zaujala i diváky v Malostranské besedě. Řádné plakátované protagonisty televizní Zahrady spojovalo dokazování, že i v rámci FCT mainstreamu může existovat určité hledačství. U Bafala je to bohužel spojeno i s hledačstvím personálním: v současné době jsou bez houslí a s novým banjistou Petrem Voštou (ex-Jízda), což s sebou nese i zavržení téměř natočeného alba. Nutno ale přiznat, že nový muž v sestavě přinesl oživení a první významnější koncert Bafala v nové sestavě se vydařil. (Dokonce se po neúspěšných pokusech podařilo prosadit na televizní obrazovku píseň Bílé myšky, takže si celý národ mohl vychutnat Braxu v jeho opilecké etudě…) Pavlína Jišová …a basta spolu hraji kratší dobu, ale zato drží stále stejnou sestavu a máji natočené vynikající album. Písničky z něj tvořily stoprocentní náplň jejich vystoupení, ale myslím, že to nevadilo ani těm z nás, kteři mají už zmíněné CD hodně otírané Pavlína podala špičkový výkon, zejména v závěru. Tím ale nebyl večer zdaleka naplněn, Pokud byl někomu divný mimořádný počet výkonných umělců v hledišti, mohl se dopátrat, že se chystá oslava čtyřicetin Vlasty Redla. Byla skutečně velkolepá: dorazila samozřejmé celá skupina Každý den jinak, bujarému sessionu udávali tón Slávek Janoušek s Jamie Marshallem. Jediný, kdo jaksi chyběl, byl sám Mistr, Jedna verze udávala, že se odpojil už v některé z předchozích oslavoven a zamířil do postele, druhá pak tvrdila, že v Malostranské besedě strávil asi tři minuty a odešel řka, že se mu tam nelibí. V každém případě jsme připili na jeho zdraví. Ať ti dlouho slouží, Vlasto! -toh-

Zahrada – folková setkání Fregata, Bafalo a Pavlína Jišová ,a bašta, 14.4.1999, Praha. Malostranská beseda

Okolo Třeboně 97

Jsou festivaly, kam se vyplatí jezdit proto, že podají dokonalý přehled o stavu FCT hudby za uplynulé období. Jsou festivaly, kam je vhodné zavítat, protože je to taková milá malá „rodinná“ akce kdesi u nás za humny, protože mapují podžánr, který mě zajímá, protože se tam mihnou hvězdy světového formátu nebo protože více než jednorázovým festivalem jsou dlouhodobým letním pobytem zpříjemňovaným krásnou hudbou. Okolo Třeboně není beze zbytku ničím z toho, ale trochu má asi od každého důvodu a jeden zásadní navíc: je tam báječná pohoda, která vyvěrá ze začínajících prázdnin a do dokonalého tvaru je dovedená hlavním pořadatelem Pavlem Bámy Bamášem.
Letos byl festival o den delší než doposud:
začal tradičně v pátek, tj. 27.6., koncertem, na kterém vystoupili např. Nezmaři, Cimbál Classic, Cop nebo Kamelot. Hvězdami sobotního koncertu byli Robert Křesťan a Druhá tráva, Fleret, Javory a Vlasta Redl, který zde poprvé vystoupil se svým – v době, kdy čtete tyto řádky již předpokládám dostatečně proslulým – dechovkovým číslem. Kromě toho v průběhu obou večerů vystupovaly další kapely, které sice nejsou hvězdami prvního řádu, ale podle svých třeboňských výkonů třeba ještě (některé z nich) budou: Michal Braxatoris & Bafalo Folk šok, Znenadání, Semtex, Sekvoj. Tradiční vystoupení Divadla Járy Cimrmana se odsunula až na pondělí (a Třeboňští pištci ve Schwarzenberské hrobce až na úterý) a v neděli jsme se sešli ještě jednou na nádvoří třeboňského zámku: večer patřil Jarkovi Nohavicovi s Kapelou a pořadem Divné století, roli předskokanky zvládla výtečně Eva Henychová.
K festivalu patřila i vystoupení mladých kapel na Kocouří scéně v zámeckém parku a řada doprovodných akcí, z nichž zmíním fotbalové utkání muzikanti vs. pivovar Třeboň, zdařilou taškařici zakončenou koncertem členů vítězného týmu. -toh-

3x Braxatoris a jeden Lišák 97

Jednou jedinkrát v roce má hudbymilovný fanoušek možnost zažit mimořádnou událost – koncert Mikea Braxatorise. Letos (30.1.) byl fanoušek zřejmé navíc pořádně zmaten, protože místo Mikeova rodného klubu Kocour (kde i letos vznikla úzkoprofilová nahrávka Mika Ledenni ’97) hostilo jeho vystoupeni jiné zvíře – klub Lišák v opačném koutu Prahy (mimochodem, ve chvíli, kdy čtete tylo řádky, by klub Kocour už měl být znovu zprovozněn). Nicméně opravdu pravověrný Mikeův fanoušek si i do Lišáka cestičku našel a lak tedy pěkné po pořádku – co tam videi a slyšel?
V první třetině Michala Braxatorise v roli sólového písničkáře (zpíval i skladby z repertoáru BaFu), což prý bylo poprvé po pěkné řádce let. Sál produkci strávil, nicméně dal najevo, že přisel kvůli jiným vábničkám.
V druhé třetině večera vystoupila nová Braxatorisova skupina Bafalo. Pokud máte pocit, že tento článek má nějaké pábitelské podtóny, zdůrazňuji, že v této části je zcela opouštím: Bafalo má na to, aby se stalo momentálně nejvýraznějším objevem folkové scény, co se týče originality i kvality. V kuloárech se vzrušené diskutovalo, jestli nám připomínají spíš Poutníky, Cop nebo Druhou trávu. Abych se zapojil do diskuze, přátelé, první dvě jmenované party nepřipomínají vůbec ničím, srovnávání s Druhou trávou se člověk samozřejmě při shodném složeni (Michal Braxatoris – zpěv, Petr Kalousek Chrobák – kytara, Jarda Jahoda – banjo, Ondřej Holoubek – dobro a Petr Maršík – baskytara) neubrání. Nicméně kytara pocházející nikoli z bluegrassové, ale z folkrockové lihně a zejména osobitá (a kvalitní) tvorba Michala Braxatorise bude určitě dostatečným rozlišovacím znamením. Vzhledem k letopočtu vzniku skupiny 1997 mělo provedení pochopitelně ještě dostatek slabin, takže to bude chtít čas, trpělivost a zájem diváků, pořadatelů a nakonec i samotných muzikantů, kteří se (a to je krásné!) sešli z dvou někdy trochu nekomunikujících světů.
A pak to přišlo: rovnou z letiště a potažmo z Ukrajiny, kde opravoval ropovod, dorazil na pódium Mike Braxatoris (příznačné je, že – jako i v předchozích letech – nebyl během produkce jeho starší bratr Michal k nalezeni). Okamžité navázal kontakt s diváky a se svým širokým dělnickým srdcem na dlani předvedl hvězdný roj zbrusu nových pecek dokumentujících jeho pestrý a zajímavý život. Prozradil nám, že pracoval jako Myč na nádobí“! to, že je v současnosti tak trochu Bezdomovec. Pouze ve skladbě Jen tak si trochu stříknout nemluvil Mike trochu překvapivě za sebe, ale za hasíci přistroj. Svému bratrovi, který měl prý problémy s alkoholem, věnoval Mike písně Opravdová láska a Bily myšky. V závěrečném hitu E.T.go home dokázal, že jeho hluboký zájem o bližního nekončí na pozicích pouhého humanismu: Mikeův soucit s mimozemštanem, kterému bráni Morální kodex cestovatele vesmírem v páření s pozemštankami, dojal všechny přítomné, kteří zpívali chytlavý refrén s sebou. Již se těším, až tento klip uvidím na MTV, nicméně i přes to jsem si jist, že skromný Mike mezi nás se svými novými písněmi zavítá i v lednu 1998.

1997- 2002 BAFALO a sólo