BoBr – Lysohlávka
BoBr
Sleevenote a kritika CD Lysohlávka aneb Zač je toho koleno
Než se pustím do psaní sleevenotu tohoto CD, cítím jakousi morální potřebu právě na něm, uvést životopis člověka, kterého mi toto dílko kapely BoBr velmi připomnělo a z jehož tvorby neoddiskutovatelně vychází.Tento muž se stal zapomenutou legendou, díky svému nešťastnému jménu, které je tolik podobné jedné doposud slavné a hlavně jiné osobnosti.
Bobb Marmel * February 28,1919. Saubertruthahn, klasik alpského rege. Je tomu již dávno, co se v malé vesničce Saubertruthahn v tyrolských Alpách, nacházející se pod štítem hory Titelrolleberg (Bubnová hora), v rodině obuvníka Joachima Böbla, narodil malý synek Marian. Starý Bobi byl krátce po válce přezaměstnán opravou a předěláváním vojenské obuvi na vycházkovou. Jeho malý synek se však v řemesle, k nemalé starosti svého otce, příliš neshlédl a pokukoval po jiných vábničkách. Už od ranného dětství vynikal v místním jódlerském sboru nimrodů Weidmannhosenträger, svým nevšedním projevem. Nebýt onoho nešťastného dne, kdy se na malého Mariana vysypala police nesmývatelných krémů na boty firmy Rilucentezza (Lesk), italské výroby, jistě by dobyl jódlerského mistrovství. Ze dne na den se však z roztomilého a oblíbeného, blonďatého albínka, stala černá ovce vesnice. Celá ves mu od té doby neřekla jinak, než Bobbe (odvozeno od německého der Bobby – trn, či volně střed pozornosti). Jeho vlasy slepené leštidlem nešly rozčesat ani ostříhat a začaly vypadat spíš jako provazy nebo dráty. Což později bylo zkomoleno na nám dodnes známe dready. A právě jeho vlasy vypadající jako dráty, či konopné provazy, otcova spotřeba ševcovské nitě – dratve a věčný posměch okolí, ho dovedly k dnes by se řeklo, podnikatelskému nápadu. V Alpách stranou od vesnice si zřídil malé políčko se surovinou na výrobu provazů a dratve – konopím. Rychle v této hospodářské rostlině našel zalíbení nejen on, ale i několik dalších, mladých lidí (budoucích zaměstnanců), kteří se díky práci na poli, velice brzy začali podobat svému zaměstnavateli. Inu – horské slunce opaluje rychle. A právě jejich opálený vzhled a obliba levného jídla z brambor, zvaného „rösti“, vedla k další hanlivé nadávce nejen Bobba, ale i jeho spolupracovníků – Röstkartoffelnmann (později staženo na rastamann).
Při práci si tito mladí lidé velice rádi zazpívali. Odtrženi od vesnice Saubertruthahn a místního folklóru, lehce omámeni sluncem a spalinami kompostiště, čím dál tím méně používali klasického tyrolského jódlování. Začali daleko více poslouchat odrazy od skal (dobře známé echo), zpomalovat frekvenci jódlování a prodlužovat tóny. Svému nově vznikajícímu hudebnímu stylu začali říkat „rege“ (v překladu z němčiny pohyblivý, rušný, živý, čiperný). Malý Marian Bobi svoji hanlivou přezdívku Bobb přijal za svou a přesmyčkou svého vlastního jména si vytvořil jméno nové – Bobb Marmel (německy – svišť (Ano svišť, kterých je v Alpách spousta, dal tomuto geniálnímu umělci jméno). Malé políčko se rychle rozrůstající Bobbově společnosti Die Rege Valenz (což se dá přeložit jako Čilé mocenství) stalo malým. Zároveň posměch okolí byl již nesnesitelným. Bylo nutné přemýšlet o změně bydliště. Jeden z Bobbových přátel řekl „Když tak moc chceš, co třeba Jamajka ?“ Teprve mnohem později se ukázalo, že tato volba nebyla náhodná. Malý Bobby od mala po nocích hlasitě vzdychal ze spaní. Ovšem ne „Jamaika“, jak se všichni domnívali, ale „Ja Maika“! To, když se mu zdálo o výborné psychofyzioterapeutce Majce, z místní veterinární ordinace, do které byl v mládí platonicky zamilován. Tak se tedy stalo, že Bobb Svišť opuslil rodnou hroudu a šel do světa, aby poznal, zač je toho koleno. Jen anglickým zkomolením několika původně německých slov a hříčkou osudu, se nejen do našeho slovníku dostala slova jako – rastaman, dready, reggae. A takle to prostě bylo.
CD, české partičky BoBr se sice v několika skladbách neotesaně a neuměle vrací ke kořenům alpského rege (Hu Leni, Z Pralesa, Za spalovnou), tak jak je známe příkladně z vysílání soukromé, Saubertruthahnské, rozhlasové stanice Muhenurwälder (Bučící pralesy), ve které Bobb několikrát (myslím, že dokonce třikrát) vystupoval, ale nevím, zda-li je vůbec pochopitelné.
… k samotným skladbám:
Úvodní skladba Arabmann, se mi jeví jako asi tou nejlepší a nejsrozumitelnější na tomto jinak vekrze bezpohlavním nosiči. Zajímavě zpracované zahraniční etnikum, které opravdu chybělo na tuzemském trhu. Je ovšem na hony vzdáleno snaze napodobit Marmelův styl a tím pádem na CD nepatří. Jedná se patrně o živou nahrávku v nepříliš zalidněném sále.
Naprostým opakem je následná Z Pralesa, která, jakoby koly nákladních vlaků, ubíjí k následné nudě, ze které se tato dvojice nevymotá až do posledního taktu. Ano deska začíná…Když náhodou nevím co udělat, dám „tam“ roztomilé dítě. Hanba, kýč a opět až do konce! Neobjevný závěrečný „Fade-ouť jako by vysvobodil posluchače. Škoda že trvá tak dlouho.
Komár. Jiný z Bobbů, tentokrát McFerrin, by se patrně rozplakal, kdyby se dostal k takto pro něj nebezpečnému a zprzněnému materiálu. Je až záhadou, proč bylo nutné zpracovávat toto théma. Truchlivá píseň se smutným koncem.
Neodbytně vyhlížející nápěvěk Japtapta ve skladbě Babí léto II, se silně vrývá do podvědomí a jste nuceni si ho další dvě hodiny pobrukovat. Ani osvědčený Józek z bagien, Vám neodpomůže od tohoto levného popěvku. Mmj. pánové. Stíny zásadně nesvítí! Jedná se o popařsky zpracovaný blábol.
Do uší bijící umňoukané Hu Leni silně připomíná začátky již několikrát zmiňovaného Bobba Marmmela. Jenže – to mu bylo dvanáct! Nevím, jestli zde byly vůbec pochopeny základy halekání tyrolských nimrodů. Pokud by takto někdo halekal v Alpách, asi by nic nechytil. Možná tak rýmu, či lavinu. Uslyšíte zde sice prvky popsané výše – simulaci odrazu zvuku od skal, ale to je tak vše. Hu Len! je typickou a sprostě vykradenou marmelovkou s textem o ničem a bez vtipu.
Bobb, by se také jistě několikrát otočil několikrát v hrobě, slyšet tak otřepané téma, jaké se vlezle objevuje v písni Za spalovnou. Ano.. .A zase ten hořící Babylon! Nebýt Hammondových kláves, pravděpodobně by se tato skladba vyjímala na jedné z prvních příček soutěže „Jak unudit posluchaček k smrti“. Nehledě na silně nekrofilní téma ve veselém rege županu. Opravdu depresivní.
V orchestrálně řešené Orchestrálce se sice setkáte s jednotlivými elementy orchestru. Ale jakého ?? Orchestr Made in BoBr, příliš orchestrálně nevyhlíží. Zní spíš jako kdyby jste spadli do orchestřiště. I špičkový basový instrumentalista pokoušejíc se opustit fádní melodiku v polovině skladby, je touto lavinou dostižen a pohlcen. Kompozice úderů mi lehce připomíná slet důchodců neústupně pajdající za zlevněnou šunkou.
Obdobně jako u Hu Leni, je tomu i u skladby Jadadada, které navíc nepochopitelně dominuje víc než falešný a infantilní Braxatorisův zpěv (dá-li se „to“ tak vůbec nazvat). Ano, je zářným příkladem toho, jak to nemá vypadat. Navíc nosný background vocal mi silně připomíná cosi irského. Použití gregoriánského vokálu do folkově vyhlížející, zdlouhavé nudy, nepřipustila ani ortodoxní, folková díla. Napříkla ta (dalšího Boba) Boba Dylana nebo géniů S&G, kteří se o něj rozhodně nepokusili ani ve skladbě Bridge Over Trouble Water. Takže, proč to zkusil právě BoBr? Mmj. Kde se vzala v textu TA TŘEŠEŇ ?! Nádherný a uchu lahodící je snad jen konec celého „díla“. Měl však přijít o hodně, hodně dříve.
Losna. Zde opravdu není co dodat a zbývá jen otázka. PROČ ?? Nebo lépe. Co Vám pánové udělal ??
Také vtíravě vlezlou radost z obdržení něčeho tak běžného jako je hokejové ribano, nemusel Braxatoris tolik prožívat. Ve své euforii silně podpořené halekáním jakéhosi individua (pravděpodobně přímo „umělcem“ Bochezou), až dětinsky vymílá 100x vymletou slámu, v další ukoptěné a nepovedené skladbě 4 ribana. (A to bez ohledu na marmelovské dvanáctero. Za všechny alespoň: Co uteče to nevoprášíš. Nešahej mi na brambory. Neřechtej se jako debil. Dyž to neumíš, tak to nedělej. Dráty k lepším zítřkům (dnes patrně internet). Kdo nebere, nežere a snad i to nej… pravidlo. A nedáš!.
Trapným oslím můstkem mezi pokusem o alpské rege a následnou rockovou „peckou“ bez plodu se stává Krályk. Jakousi falešnou regionální hrdost a svébytnost si zde dvojice BoBr vybíjí na roztomilém a měkoučkém, polním hlodavci. Ze stavu rozpačitosti Vás nedostane ani brilantně zahraný saxofon barona J. Kubiczka von Kralupitz. Až stupidně vyhlížející vokál, pravděpodobně přímo hlodavců, s geniálním textovým nápadem „padadadadatatá“ to rozhodně také nerozsvítil. Píseň totálně nešlape a i velice silně pajdá v tempu.
Banálně řešená Hey Má Ondra je pak naprostým hudebním kýčem, nepřipomínající žádnou z tyrolských tuzemských kapel. Harmonicky i rytmicky je však mimo rámec rámce závěru tohoto nevyváženého díla. škoda, že se podobnému stylu v této zemi nikdo hlouběji nevěnuje. Možná v Čechách, BoBr nechť to ovšem rozhodně není. (Děkuji – pozn. autora).
A na posluchače čeká už jen závěrečná Ty vole!… Mno opravdu alespoň malinko přiznáno jak nepěkný, neférový a nevraživý vztah k posluchači kapela má.
Závěrem: CD Lysohlávka obsahuje naprosto jednotvárně zpracované nesmysly, které by se, dle mého vysoce odborného názoru vůbec neměly dostat k uchu posluchače. Jde na něm jen a pouze o to, Vás co nejvíce nudit. Takže. Jinými slovy si od tohoto CD nic neslibujte a ani nic nečekejte. Nebo si jej raději pro jistotu vůbec nepouštějte. Můžeme pouze neskrývaně doufat, že se BoBr po vydání tohoto „svěžího dílka mladých autorů“ rozpadne a další CD již nevydá.
Dr. Medard Kapsa – renomovaný, uznávaný a vysoce hodnocený hudební kritik
